Únor 2015

Konečně smířený

27. února 2015 v 23:41 | Yakubi Teera |  Moje myšlenky...
Dostal jsem pozvánku na setkání spolužáků ze základky. Říkal jsem si, že jsme se tehdá dohodli, že žádné setkání dělat nebudeme, protože jsme nikdy nedrželi pospolu jako kolektiv... Ale co, doba se mění a lidé evidentně také. Jen nebylo na povánce uveden autor setkání.

O nějakou dobu později jsme již všichni seděli v jedné restauraci, která měla prosklené dveře na prostorný balkón. V restauraci bylo tak akorát teplo a všude na kulatých stolech byly bílé ubrusy. Na každém místě plochý talíř a na něm hluboký, pečlivě srovnaný příbor a sklenička na víno či něco jiného. Prostě nóbl restaurace.

Co mi ale nikdo neřekl, že tam budou i lidé co nenávidím. Lidé, co mě šikanovali, nadávali mi, házei po mě kamení... či mě jen prostě nenáviděli, dávali mi to dost najevo a já je neměl rád. Na pódium, které bylo napravo od balkónu vešel nějaký muž. Špinavý blond, cca 180 cm vysoký, neviděl jsem mu do obličeje. Už to mi přišlo divné, protože místo obličeje měl neurčitou šmouhu. Muž na pódiu promluvil. Měl příjemný, melodický, ale i trochu drsný hlas.

"Vítám vás. Jsem ten, kdo tohle všechno připravil. Mnozí z vás si určitě říkají, proč mi nevidíte do obličeje. Těm, co si toho všimli gratuluji, nejsou zaslepení jen sebou a vidí i svět okolo sebe. Vy, co jste si doteď, než jsem na to upozornil, nepodívali do mého obličeje, prosím, zamyslete se nad sebou. A teď to, proč tu jste. Nechceme vás tu držet. Jse tu všichni proto, že se mezi sebou nenávidíte a já chci, aby jste si to mezi sebou vyříkali. Bitky a nadávání není dovoleno, kdyby k něčemu takovému mělo dojít, tak pro tyto případy tu máme ochranku." Pokynul rukou směrem od pódia. Otočil jsem se a uviděl, že nalevo od balkónu stojí skupina lidí v černých oblecích a sluchátky. Prostě ochranka. A muž na pódiu pokračoval.

"Nyní jděte a vyříkejte si to mezi sebou."

Trvalo to hodiny. Dlouhé hodiny, kdy na povrch vyplynulo spousta nenávisti a bolesti. Našlo se i pár osob, které se zkamarádili poté, co si vše vyříkali. Jen na mě se ze všech stran valila kritika. Byli i tací, co mě přišli podpořit. Abych vydržel, že to je jen ku prospěchu. Já si tak jistý nebyl...

Stál jsem zrovna na balkóně, když do restaurace přišla velká skupina dětí, přesně v takovém počtu, kolik nás, hostů, tam bylo. Pomalu mi to začalo docházet, když jsem začal některé poznávat. Támhle byla moje spolužačka ze základky v osmi letech! A támhle ten, co jako malý vypadal jako prase. Ty děti nejdříve nevěděly, co mají dělat, ale pak se každé neomylně rozběhlo ke svému budoucímu já. Někteří na sebe koukali s opovržením, někteří se navzájem pozdravili a někteří si začali hrát. Všechny děti se rozeběhly k sobě, až na jedno. Menší, hubený chlapec s ještě trochu blonďatými vlasy a modrýma očima se rozhlížel. Stále nenacházel toho, ke komu by se mohl rozeběhnout. Já se rozhlížel také. Na chlup stejně. Já se otočil doleva, on také. On se otočil doprava, já také. Až jsem se otočil na druhou stranu než on a spatřil ho. On se otočil směrem ke mě a podíval se na mě takovým tím pohledem, když najdete někoho nebo něco, co vám dlouho chybělo a měl jste to moc rádi. Byl jsem to já. Teda moje o devět let mladší verze. Kleknul jsem si na jedno koleno a roztáhnul ruce. Snažil jsem se vypadat silně a nebrečet. Kvůli sobě. Kvůli sobě z minulosti. Mé minulé já se ke mě rozeběhlo a vší silou mě objalo. V tu chvíli jsem povolil a začaly mi stékat slzy ze všecho, co mě kdy potkalo špatného. Ze všech špatných událostí, všech špatných slov, které jsem kdy slyšel či obdržel. Ze všech křivd, které zůstanou bez odvety nebo nevyřešeny. Brečeli jsme oba dva. On proto, že konečně našel někoho, kdo si s ním naprosto rozumí a došlo mu, že bude silný, já proto, že mi je moc líto, čím vším jsem si musel projít, abych se stal tím silným. Ty slzy, jsem narozdíl od celého okolí cítil doopravdy.

V tom jsem se probudil. Já opravdu brečel. Ale po probuzení jsem ucítil, že jsem se konečně, po těch letech, vyrovnal se svým starým já. A že předemnou je jen to nové.

Proč lidi nepřemýšlí?

13. února 2015 v 23:52 | Yakubi Teera |  Proč lidi...
Zdravím mí milí čtenáři či náhodní blogokolemjdoucí. Jsem dost ospalej, domů jsem přijel v deset večer z práce, ale říkal jsem si, že jsem dlouho nic nenapsal na blog... nehledě na to, že díky nefunkční wifi nemůžu koukal na Doctora Who... TT.TT No nic, pojďme na samotný článek.

Jsou lidé, co si popularitu drží jen díky hovadinkám. Viz například nedávno hodně omílaný TVTvixx (nebo jak se to píše). Mají YouTube kanál, natáčí videa a taky hází dělobuchy (nebo co to bylo) do autobusu poté, co ho násilím otevřou. Kdyby PŘEMÝŠLELI, tak jim dojde, že tím, že to nahrají a dají na internet (nebo to tam dal někdo jiný, každopádně se to na internet dostalo) se majitelé společnosti Arriva, které ten autobus zničili, dozví, kdo to byl. Ale oni NEPŘEMÝŠLELI.

Během psaní článku tu za mnou sestra štrachá v mrazáku kvůli ledu. Kdyby PŘEMÝŠLELA, tak nenechá kelímek od Coly, kde byl led stát na chodníku (ano, je pako, že dělá bordel) a nebudí mámu. Ale ona NEPŘEMÝŠELA.

Televizí, internetem a letákem Kauflandu se plíží reklamy na rychlé půjčky. "Snadno a rychle Vám půjčíme až 200 000 Kč! Bez ručitele a na ruku!" Hlásají titulky a říkají příjemné hlasy v televizi. Spousta lidí se nechá zlákat. A dluhový kolotoč se roztáčí. Proč? Protože lidi NEPŘEMÝŠLÍ. Kdyby se podívali, o kolik ve výsledku zaplatí víc, kdyby se podívali, čím vším ručí oni sami, co tím riskují při nesplácení. SOLUS, zavřené dveře v bance, ...

Holka se rozejde s klukem, protože jí kluk ubližoval. Holka je ale stejně do něj zamilovaná, a brzy se k němu vrátí. Vím, tady to není o přemýšlení, tady je to o citech, ale kdyby si to nechala projít hlavou (krumpáč je taky dobrý na procházení hlavou), tak by si (možná?) uvědomila, že jí zničí. Stačí popřemýšlet.

Byl jsem o cca 4,5 roku mladší. Seše jsem se s určitými lidmi, ze kterých se ukázali gauneři, kteří byli médii dost propíraní. Dokonce si mě kriminálka pozvala na "podání svědectví", lidově výslech. Byl jsem tam sice jako poškozený, ale kdybych PŘEMÝŠLEL, tak jsem tam vůbec nemusel být. Ale já NEPŘEMÝŠLEL.

Proč tedy lidi nepřemýšlí? Protože to zjevně BOLÍ. Ten mozek se musí použít a na to samým nepoužíváním (byť se používá třeba ve škole a tak) není zvyklý. Asi proto.

Jasně, tenhle článek není tak úplně do série "Proč lidi..."... ale dostal jsem potřebu to ze sebe dostat. Díky za přečtení :-)