Konečně smířený

27. února 2015 v 23:41 | Yakubi Teera |  Moje myšlenky...
Dostal jsem pozvánku na setkání spolužáků ze základky. Říkal jsem si, že jsme se tehdá dohodli, že žádné setkání dělat nebudeme, protože jsme nikdy nedrželi pospolu jako kolektiv... Ale co, doba se mění a lidé evidentně také. Jen nebylo na povánce uveden autor setkání.

O nějakou dobu později jsme již všichni seděli v jedné restauraci, která měla prosklené dveře na prostorný balkón. V restauraci bylo tak akorát teplo a všude na kulatých stolech byly bílé ubrusy. Na každém místě plochý talíř a na něm hluboký, pečlivě srovnaný příbor a sklenička na víno či něco jiného. Prostě nóbl restaurace.

Co mi ale nikdo neřekl, že tam budou i lidé co nenávidím. Lidé, co mě šikanovali, nadávali mi, házei po mě kamení... či mě jen prostě nenáviděli, dávali mi to dost najevo a já je neměl rád. Na pódium, které bylo napravo od balkónu vešel nějaký muž. Špinavý blond, cca 180 cm vysoký, neviděl jsem mu do obličeje. Už to mi přišlo divné, protože místo obličeje měl neurčitou šmouhu. Muž na pódiu promluvil. Měl příjemný, melodický, ale i trochu drsný hlas.

"Vítám vás. Jsem ten, kdo tohle všechno připravil. Mnozí z vás si určitě říkají, proč mi nevidíte do obličeje. Těm, co si toho všimli gratuluji, nejsou zaslepení jen sebou a vidí i svět okolo sebe. Vy, co jste si doteď, než jsem na to upozornil, nepodívali do mého obličeje, prosím, zamyslete se nad sebou. A teď to, proč tu jste. Nechceme vás tu držet. Jse tu všichni proto, že se mezi sebou nenávidíte a já chci, aby jste si to mezi sebou vyříkali. Bitky a nadávání není dovoleno, kdyby k něčemu takovému mělo dojít, tak pro tyto případy tu máme ochranku." Pokynul rukou směrem od pódia. Otočil jsem se a uviděl, že nalevo od balkónu stojí skupina lidí v černých oblecích a sluchátky. Prostě ochranka. A muž na pódiu pokračoval.

"Nyní jděte a vyříkejte si to mezi sebou."

Trvalo to hodiny. Dlouhé hodiny, kdy na povrch vyplynulo spousta nenávisti a bolesti. Našlo se i pár osob, které se zkamarádili poté, co si vše vyříkali. Jen na mě se ze všech stran valila kritika. Byli i tací, co mě přišli podpořit. Abych vydržel, že to je jen ku prospěchu. Já si tak jistý nebyl...

Stál jsem zrovna na balkóně, když do restaurace přišla velká skupina dětí, přesně v takovém počtu, kolik nás, hostů, tam bylo. Pomalu mi to začalo docházet, když jsem začal některé poznávat. Támhle byla moje spolužačka ze základky v osmi letech! A támhle ten, co jako malý vypadal jako prase. Ty děti nejdříve nevěděly, co mají dělat, ale pak se každé neomylně rozběhlo ke svému budoucímu já. Někteří na sebe koukali s opovržením, někteří se navzájem pozdravili a někteří si začali hrát. Všechny děti se rozeběhly k sobě, až na jedno. Menší, hubený chlapec s ještě trochu blonďatými vlasy a modrýma očima se rozhlížel. Stále nenacházel toho, ke komu by se mohl rozeběhnout. Já se rozhlížel také. Na chlup stejně. Já se otočil doleva, on také. On se otočil doprava, já také. Až jsem se otočil na druhou stranu než on a spatřil ho. On se otočil směrem ke mě a podíval se na mě takovým tím pohledem, když najdete někoho nebo něco, co vám dlouho chybělo a měl jste to moc rádi. Byl jsem to já. Teda moje o devět let mladší verze. Kleknul jsem si na jedno koleno a roztáhnul ruce. Snažil jsem se vypadat silně a nebrečet. Kvůli sobě. Kvůli sobě z minulosti. Mé minulé já se ke mě rozeběhlo a vší silou mě objalo. V tu chvíli jsem povolil a začaly mi stékat slzy ze všecho, co mě kdy potkalo špatného. Ze všech špatných událostí, všech špatných slov, které jsem kdy slyšel či obdržel. Ze všech křivd, které zůstanou bez odvety nebo nevyřešeny. Brečeli jsme oba dva. On proto, že konečně našel někoho, kdo si s ním naprosto rozumí a došlo mu, že bude silný, já proto, že mi je moc líto, čím vším jsem si musel projít, abych se stal tím silným. Ty slzy, jsem narozdíl od celého okolí cítil doopravdy.

V tom jsem se probudil. Já opravdu brečel. Ale po probuzení jsem ucítil, že jsem se konečně, po těch letech, vyrovnal se svým starým já. A že předemnou je jen to nové.



Celé toto byl jen sen, který mi ale po velmi dlouhé době poskytl možnost se vyrovnat sám se sebou a s vším, co se mi kdy stalo a zanechalo to ve mě velkou černou díru. Ta byla nyní uzavřena a já doufám, že se už nikdy neotevře.

I při psaní tohoto článku jsem brečel. Nad tím zážitkem. Já vím, že to nebylo skutečné, ale já to za skutečné považuju. Protože kdyby ne, tak popírám sám sebe.


Ještě mě napadlo - stalo se vám tohle už někdy? Že by vaše podvědomí cítilo tak obrovskou potřebu se vrovnat sám se sebou, že vám to hodilo do snu?
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Niky Niky | 28. února 2015 v 0:11 | Reagovat

Je až úžasné co sny dokáží :). Mně se nic podobného ani nepřihodilo, tedy myslím :D.
Hlavní je :), že jsi se se sebou vyrovnal a vše bylo smazáno.

2 Kukí Kukí | Web | 28. února 2015 v 14:36 | Reagovat

Tomu říkám mít ten pravý sen - snahy mého podvědomí se se sebou vyrovnat nedopadly nejlépe. Mám pocit, že i to podvědomí mě nenávidí xD
Ale až při čtení tohoto článku si uvědomuju čím vším jsi musel projít... a říkám si jak mohl někdo tak laskavému srdci jako máš ty úmyslně ublížit...
Ale jsem ráda, že to bereš jako pozitivum a ukončil jsi tuto kapitolu a začínáš nový příběh, lepší a pln zábavy i dobrodružství...
Jen tak dál... a černá díra zustane navždy zavřená ;-)
Jen otázka... Kdo byl nakonec ten na tom podiu...???

3 Lory Lory | Web | 1. března 2015 v 13:44 | Reagovat

Abych byla upřímná, četla jsem to jedním dechem a celou dobu uvažuju, jestli se jedná o reálný zážitek, případně o co tedy vlastně, když jsem se dostala k poslední části. Takhle živý sen jsem já snad nikdy neměla, i když se mi stalo taky nejednou, že jsem se probudila a v jeho důsledku brečela. Kdyby pořádali lidi z minulé školy sraz, nepřišla bych. Nevím, jestli se nenáviděli taky mezi sebou, ale jisté bylo a je, že nenáviděli mě a já některé věci už beru jako uzavřené, snažím se na ně zapomenout. Když teď tak vzpomínám na moje "staré" já... nějak se nepoznávám. Bylo by nejspíš hodně zajímavé se s ním setkat.
Tenhle pocit smíření ti závidím. A přeji ti ho, jestli se to dá tak říct. Některé kapitoly života už by se měly konečně a nadobro uzavřít.

4 Yakubi Teera Yakubi Teera | E-mail | Web | 5. března 2015 v 19:25 | Reagovat

[2]: děkuju za komentář :) a fakt nevím kdo to byl, nešlo mu přece vidět do obličeje :D ale podle chování bych řekl, že to asi bylo ztvárnění mého podvědomí... :)

[3]: Lory, celou základku jsem měl špatné vztahy se třídou... až v deváté třídě se to jakž takž uklidnilo a při výběru třídního trička se bral v potaz i můj názor, což byl asi vrchol, kterého jsem se třídou dosáhl. Když se nyní potkám s nějakým bývalým spolužákem, buď děláme, že se nevidíme (nedávno v čekárně u doktorky) nebo se jen letmo pozdravíme... ale jinak dík za komentář :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama