Interstellar

4. září 2015 v 19:11 | Yakubi Teera |  Povídky
Po velmi dlouhé době zdravím. Rozhodl jsem se tento blog obnovit díky literárnímu workshopu co byl na Geetaconu 2015 - lidé mi tam ukázali, že rozhodně nemám přestávat s psaním, protože se ve mě schovává velký potenciál - co mi kdo dá jako zadání a já si to můžu upravit, z toho udělám dobrou (teda aspoň dle reakcí mého okolí) povídku. Pro kamarádku jsem napsal shonen-ai (viz vysvětlení na tomto blogu) a nyní povídku, která je níže (ta je ale jen a pouze mým výmyslem). Ta samá kamarádka mi vnukla myšlenku rozvést to na delší příběh a tak tento příběh bude mapovat příběh dvou lidí, kteří spolu prožijí prakticky celý život (celý ho ale popisovat rozhodně nebudu, nechci tu mít seriál typu Ulice, Ordinace a tak...) jen s tím rozdílem, že to bude pozadu, takže s každým dalším dílem se dozvíte něco z jejich minulosti a více pochopíte tento "závěřečný" (ale v chronologii první) díl. A teď už konec okecávání, zde je příběh:



Běžel a stále něco hledal. Nakouknul do každého prázdného vchodu a do každé malé prázdné zapadlé uličky. Hledal a stále to nemohl najít. Postava ve skafandru, který narozdíl od dnešních modelů přiléhal k tělu. Díky fyzické námaze se mu zásoba kyslíku na jeho zádech čím dál víc ztenčovala. Moc dobře si uvědomoval, že se tímhle tempem do hodiny udusí. Ale on ho musí najít. Nikdy ho nenechal ve štychu, nikdy se na něj nevykašlal. Běžel ulicemi města, které se zdálo být opuštěné. Za jeho zády dopadaly červené paprsky ze slunce ve zdejší hvězdné soustavě. Zatím nepotkal žádnou živou bytost, která by mu mohla říct, kam se poděla osoba, po které pátrá. Zpomalil. Rozhlédl se kolem sebe a neodpustil si nahlas vyslovit ironickou poznámku, která mu zněla v hlavě. "Asi si se ztratil, co?"

Zkusil se s ním spojit. Komunikační kanál byl hluchý jako technař, který celý život strávil u reproduktorů s hlasitými basy. Začínal se ho zmocňovat nepřijemný pocit, že se něco stalo. Něco, co se opravdu stát nemělo a co si kladl za vinu. Nesmí se mu nic stát! Určitě si jen poškodil komunikační zařízení... Bylo to jen zbožné přání. Nic si nemohl ověřit a tak zůstával i nadále v nejistotě, která ho pomalu, ale jistě celého užírala. Sedl si ke stěně jednoho domu, který vypadal, jako by se měl každou chvíli zhroutit. Ale jemu to bylo v tu chvíli jedno. Sedl si do tureckého dřepu, ruce dal naproti sobě jako při meditaci a zhluboka se nadechl toho mála kyslíku, který měl už jen na čtyřicet minut. Rozum mu říkal, že by se s ním měl v mysli rozloučit a zachránit aspoň sebe, ale srdce mu křičelo do uší, že ho tam nechat nemůže. Že mu to dluží. A tak se ocitl tady. Odhodlaný, že ho najde. Klid! Zahřměl v duchu. Potřeboval uklidnit své myšlenky a soustředit se na jediné slovo, které ho po chvíli uklidnilo. Klid. Vydechnul, nadechnul a znovu: Klid. Tuhle proceduru opakoval dobrých pět minut, než se úplně uklidnil a mohl pokračovat v hledání. Pokaždé, když se mu myšlenky rozeběhly jinam než by měly, tak se zastavil, zavřel oči a zopakoval si svou formuli. Klid.

Do vyčerpání zásob kyslíku zbývaly tři minuty. Až moc mu času vzalo hledání. Už se nestihne vrátit zpátky do raketoplánu a zůstane tu navždy. Cítil, jak se ho opět zmocnil stres a několikrát se zhluboka nadechl. Tím si zkrátil čas o nějakých dvacet sekund. V tom uviděl postavu na druhém konci stejné ulice, jak se plíživým krokem a evidentně zraněný plahočí ulicí nevšímajíc si ho. Rozeběhl se mu naproti. V helmě se rozječely hlášení o extrémně nízké hladině kyslíku. Ale on je ignoroval. Všechny do posledního. Po několika metrech se dokonce rozblikala varovná světla. Stiskem jednoho tlačítka je umlčel. Zbývala mu jen už polovina vzdálenosti. Ten, za kým běžel pomalu zvednul hlavu. Zahlédl, jak k němu někdo běží a poznal skafandr, který používá výzkumná jednotka, která prozkoumává planety v okolních hvězdných systémech. I jemu docházel kyslík. Vlastně mu už došel a dýchal zbytky, co se mu počítač snažil ještě dohnat do helmy. Jak šoural nohama, tak o ně zakopnul a spadl na zem s rukou nataženou k běžci.

Kyslík mu došel v okamžiku, kdy zraněný spadl.
"Jsem tu! Vydrž!" Chtěl to zakřičet, ale protože už neměl vzduch, tak to jen řekl. Sedmdesát metrů. Málem zakopnul, ale zamávání rukama to vybral a běžel dál. Padesát metrů. Začal lapat po dechu. Třicet metrů. Nohy se mu začaly silně motat, ale pokračoval z posledních sil dál. Deset metrů. Před očima se mu zatmělo a spadl. S rukou nataženou k druhému. Zahlédl skrz zakrvavené hledí helmy druhého, tak lape po vzduchu jako ryba po vodě. Zraněný sebou lehce zaškubal a v očích se mu objevil skelný výraz.


Věděl moc dobře, že tohle je konec. Už žádné další dobrodružství na jiných planetách, už žádné zajímavé či nebezpečné objevy. Prostě zemře. Na planetě, kde se celá civilizace sbalila a utekla ke hvězdám. Koutkem oka zahlédl, jak rakotoplán odlétá. Nechali ho tu, protože věděli, že se nestihne vrátit. Pak upadl do bezvědomí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama